Pro kamarádku/y
Básníčka složená ve chvíli deprese pro jednu z mých kamarádek, které jsem jí však nikdy oficiálně nedala, protože se mi původně nezdálo dílo tak dokonalé, jak by se pro zmíněnou dívku slušelo a patřilo :) (Resp. přišlo mi trapné někomu dávat báseň). Teď sem tento pokus o báseň dávám pro všechny mé "přítelky", které mi jsou oporou a dávají mi najevo, že o mě někdo někde stojí. Dík moc vám všem!
Jsi slunce moje jediné,
když v depresích se topím.
S tebou vždy smutek pomine
a neplechy zas tropím.
Jsi anděl, který z nebe slít,
aby mne hlídal stále.
S tebou je vždycky lehčí žít,
jít zase o krok dále.
Tvůj úsměv vidím v představách,
když není mi do zpěvu,
když duše moje bloudí v tmách,
či když jsem plná hněvu.
Za to všechno ti děkuji,
byť zrazují mne slova.
Když teď nic říct nedokáži,
zkusím to někdy znova.
PS: Neprozradím, komu měla původně být adresována... Tak se nemusíte ptát... :)).