Můj občasník

Tady budu zveřejňovat výňatky z mého občasníku, či jakéhokoli popisu mých dnů a týdnů.

7. 10. 2011 (Na ŠvP)

    Vzbudím se a hlavou mi ihned bleskne strašná myšlekna. "Do prkýnka! Vždyť já ještě nemám zabaleno!" Zděšeně startuji z postele a vrhám se k hromadě připravených věcí, které již dlouho čekají na pobyt v mé sportovní tašce. Proč jsem tak pracně žehlila, když teď pěchuji všechno do tašky s takovou vervou, až jsou ze všeho nevzhledné kuličky? No, to se stává...

    Po chvíli zjistím, že kapacita mojí tašky neodpovídá hromadě krámů, které s sebou "nutně" musím mít. Vybalím z tašky, zabalím do batohu, zjistím, že batoh je také moc malý, vybalím z batohu, vyházím polovinu věcí, kterou (snad) nebudu potřebovat a zase zabalím do tašky...

    Když tohle všecho úspěšně absolvuji, naláduju se ještě na poslední chvíli tousty a s těžkými zavazadly (nakonec jsem musela ještě přibrat malý batůžek) vybíhám z domu, abych stihla jet do školy s mou "šupr čupr nej." kámoškou.

    Po cestě v metru sejmu batohem polovinu cestujících, ale jelikož se sladce omlouvám na všechny strany, tak mě (kupodivu) nikdo neproklíná.

    Z posledních sil se s kámoškou (ta má ještě větší zavazadla než já) dohrabeme k autobusu stojícímu před školou.

    Po umístění tašky do zavazadlového prostoru mám rázem dojem, že mi narostla křídla. Protahuji si ramena a šťastně se vítám s ostatními spolužáky.

    S údivem zjišťuji, že jsem zapomněla jen MP3 přehrávač.

    Za chvíli již všichni sedíme v autobusu. Dobrá nálada není zkažena ani tím, že se odjezd (již tradičně) protáhl o půl hodiny. Všichni cítíme nadšení, padá z nás únava velkoměsta a vidina týdne v přírodě (a bez testů) zvedá všem náladu  50%. Bus se po malém trhnutí konečně rozjíždí.

    Moc daleko jsme však nedojeli. V cestě našemu autobusu totiž stála malá, ale i tak vadící, dodávka. Náš pan profesor (třídní) se obětavě vydal vyjednávat. Úspěšně! Po další (asi) čtvrthodince se dáváme zase do pohybu.

    Cesta uběhne rychle. Už jsme na místě. Všechny nás vyženou z vyhřátého autobusu do strašné zimy venku. Po dalších 20 minutách čekání nám konečně dovolí jít se ubytovat.

    Pokoj se nám docela zalíbí. Hlavně oceňujeme dva (!) záchody a sprchu k pokoji patřící.

    Následuje oběd, při kterém valíme oči na tu hromadu jídla, která nám je předložena. Ještě víc nás potěší, když ochutnáme a jídlo je  (narozdíl od jídla ze školní jídelny) velmi dobré.

    I přes obrovské porce ještě zvládneme na pokoji zdlábnout téměř polovinu v Praze nakoupených zásob. Ani pocit zvracení nás neodradí a velký balík Marshmallow mizí v našich útrobách.

    Náskleduje povinná třídní (v zápětí náš nápad všichni okopírují, takže vlastně "školní") procházka do nedalekého města (?). Tak strávíme asi dvě hodiny a vracíme se zpátky do "tábora".

    Vzápětí nás napadne jít se ještě projít po "táboře" (večerní procházka pročišťuje hlavu a navíc jsme si už dlouho pořádně v klidu nepopovídaly). Tak vyrazíme. Očividně jsou ale takovéto procházky stále ještě v kurzu. Potkáváme totiž dalších pět dvojic a tři větší skupinky. V rámci procházky (po ohraničeném a nijak velkém areálu) zajdeme na hřišťátko, abychom se pořádně pohoupaly. Houpání pod hvězdnou oblohou byl krásný zážitek a ani mé strachy, že se i s houpačkami utrhneme, se nesplniny.

    Čas večeře nastal, ale nikdo z nás nemá na jídlo ani pomyšlení. Jenže jsou špaghety (oblíbené jídlo poloviny třídy) a tak na večeři přece jen zamíříme. Po ní zvládneme zdolat ještě čokoládu a sušené ovoce. Všichni začínají přemýšlet o tom, kolik asi za ten týden přiberou.

    ¨Pak si dvě hodinky povídáme, jemně pomlouváme pár "vyvolených" jedinců a následně jdeme spinkat.

8. 10. 2011 (Též na ŠvP)

    První ráno v novém prostředí. Vstává se těžce (ostatně jako vždy). Všichni zmateně pobíháme po pokoji, zaražené a rozmrzelé tím, že jsme zaspaly již první den. Pár z nás zuřivě hrabe v ještě ne zcela vybalených taškách, aby našly to správné tričko, či řasenku, kterou nutně potřebují.

    Konečně připraveny. Při odchodu se ve dveřích srazíme s třídním profesorem, který nás zřejmě přišel zkontrolovat. I přes fakt, že vyrážíme pozdě, ho potěšíme, neboť zbytek našich spolužaček ještě vesele chrupká, takže jsme vlastně ranní ptáčata a poctěny tímto titulem se vydáváme do jídelny, kde nás čeká (dle mého názoru) víborná snídaně.

    Najíme se celkem v klidu (sice u stolu pro 6 "persón" nás sedí 10, pár lidí se opaří čajem a já se málem udusím loupákem, ale jinak snídani zvládáme na 1).

    Následující program je skvělý (a hlavně flákací). Dopoledne trávíme psaním různých typů deníků, povídáním a čtením pověstí z tohoto kraje.

    Oběd je (tradičně) skvělý s porcemi jak pro obra. O poledním klidu se většina "spoluprojektníků" vrhne na psaní dalšího pokračování svých povídek/vyprávění. Pomalu nám dochází, že psát bez zadání je ještě těžší, než psát se zadáním (pokud tedy toužíme po nějakém kvalitním výsledku).

    Volné chvilky utekly rychle, další (velká) část našich zásob snědena a teď začíná odpolední program v podobě procházky. Je přesně tak klidný a odreagovací, jak většina z nás čekala. Dokonce máme příležitost se pořádně umýt (někteří možná zase jendou po dlouhé době), neboť začne nezadržitelně pršet...

    Konečně se dohrabeme (po asi 2 hodinách) do tábora. Volná chvilka před večeří je vyplněna pojídáním oplateka čtením velmi "intelektuálních" časopisů.

11. 10. 2011 (Ještě stále ŠvP)

    Probudil nás protivný zvuk budíku. Po deseti minutách přemítání o tom, jestli máme, či nemáme vstát, se vyzvánění ozve znovu, takže se holt někdo zvednout musí, aby ho vypnul. Začneme se připravovat k snídani a probíráme největší téma dnešního dne - orientační běh, který nás dnes čeká. Většina se těší, až na pár výjimek, které urputně tvrdí, že se ztratí (k této skupině patřím i já).

    Dopoledne i polední klid uběhne hrozně rychle. Všichni jsme již obdrželi průkaz do kterého budeme procvakávat kontroly (jestli se nám ovšem podaří nějakou najít), ale mapy dostaneme až na startu, kam se už chystáme ubírat. Cestou všechny řešíme, že ty dny strávené tady, letí nějak moc rychle a již se téměř blíží svému konci.

    Po delší chvíli se úspěšně dohrabeme na start, kde já s hrůzou zjistím, že za asi 10 vteřin mám vybíhat. Tak rychle popadnu mapu a běžím. Za okamžik, když se ujistím, že ze startu již nejsem vidět, zastavuji a pod záminkou pečlivého nastudování mapy, čekám na kámošku. Rychle mě doběhne a společně zjišťujeme, že absolutně nevíme, kam dál. Opatrně pokukujeme po ostatních a po chvíli už víme, kde se nachází 1. kontrola. Tam nás doběhne další kamarádka a společně se pak rozhodneme pro uspořádání "orientační chůze". V lese je krásně a pozorovat ostatní udýchané a běžící spolužáky, je vážně legrace. Prodiskutováváme jak kdo běhá, kdo se komu (ne)líbí a plno dalších zajímavých (a inteligencí sršících) věcí. Smějeme se na celý les a nikomu to očividně nevadí...

    Do cíle si zasprintujeme, abychom nevypadaly líně a jsme rády, že jsme zase zpět v "táboře". Sníme si sváču a orienťák dále neřešíme (je nám jasné, že jinde, než na posledních místech nebudeme :D).

    K večeru pak podnikneme další procházku po "campu", při které zakotvíme u jezera na lavičce, kde probíráme všechno možné (i nemožné).

    Po (poviném) večerním programu pokračujeme v debatě již na pokoji. Já se pokouším o úklid, aby měl náš třídní alespoň jednou radost z toho, jak jsme pěkně vychované dívky, za což jsem náležitě potrestána, neboť si vzápětí všichni myslí, že za jejich ztracené krámy můžu já, což ve většině případů není pravda.

    No a protože nás všechny den nějak zmohl, tak jdeme na kutě brzy a bez snězení další části zásob (!).