7. Kapitola
Neznámý reaguje překvapivě rychle, a tak jsem surově přitisknuta na stěnu dřív, než se stihnu jakkoli pohnout. Do ucha mi zasyčel nepřátelský hlas: "Už zase ty! Jsi tu první den a už všechno kazíš!" Dochází mi, kdo je majitelem tohohle šepotu a bleskově se ve mně zvedne vlna adrenalinu. "Já že všechno kazím?!?" Teď syčím já. "Tobě pořád nedochází, kdo jsem co?" Stisk lehce povolí. Očividně jsem Nigela vyvedla z rovnováhy. Využívám jeho slabší chvilku a silně ho nakopávám do citlivých míst. Vykřikne bolestí a klesá na kolena, čímž mi umožní vymanit se z jeho sevření. Popolétám kousek dál. Stále pozoruji svou nynější kořist. Blonďákovy oči mění barvu. Vím, že už se pohybuju v dost nejistých vodách. Pokud se proměním, tak se nezvládnu ovládat a tahle noc skončí tragicky a pokud se neproměním, tak mě tenhle týpek určitě porazí a ráno ze mě zbude jen šedý prach rozfoukaný po moři. Znejistím, ale navenek se stále tvářím suveréně. On zase promluví: "Tak mi prozraď to úžasné tajemství! Kdo tak asi můžeš být? Dcera královny?" Z jeho hlasu čiší chlad a ironie. Štve mě a to hodně. Vrhám se na něj. Úlohy se teď na chvilku proměnily. Tisknu ho ke zdi a rukou ho držím pod krkem. Nakloním se až k němu. "Říká ti něco jméno Iloine Enkelliová?" Čekám, jak zareaguje.
Očima mu na maličkou chvilku problikne modř. "Enkelliová..." Jeho hlas ubere na hlasitosti, ale jen do chvíle, než jeho duhovky znova zrudnou. "Tak ty jsi ta malá holka, kterou jsem před lety rafnul, jo? Páni, docela jsi vyrostla… Vlastně se celkem divím, že ještě žiješ. Se strejdou jsme čekali, že tě matka radši zabije, než aby se tak zostudila..." Přemýšlím nad jeho slovy a hledám v nich skryté odpovědi. "Tehdy jsi mi neutekla… Myslíš, že se za ty roky něco změnilo?" Otázka asi byla myšlena jako řečnická, ale já stejně odpovídám: "Myslím, že se toho změnilo vážně hodně!" Rychle roztahuji křídla a letím vzhůru k vrcholku jedné ze čtyř věží. Ohlédnu se. Jak jinak. Letí kousek za mnou. "Kadota" Tiše šeptnu a zastavuji na místě. Pozoruji ho. Zmateně se rozhlíží. No jo hochu… Teď mě nemáš šanci spatřit. Sama pro sebe se usmívám. Nigel mě předletí a stoupá výš. Stále nechápe co se děje. Ještě chvilinku čekám a pak vyrážím za ním. On se zastaví a očima pátrá ve tmě. Narazím do něj a odhodím ho na střechu věžičky. Chytám ho pod krkem. Všímám si, že se mi nehty zašpičaťují. Už jsem zase viditelná. "Jaks to udělala?" Sípá blonďák a snaží se sundat mou ruku. Ušklíbnu se. "To by tě zajímalo, co?" Pak zavírám oči a soustředím se na představu, která se mi právě formuje v hlavě. Jestli byl můj trénink k něčemu, tak by se mi měl můj záměr podařit.
Oči znovu otevřu, abych se ujistila, že se mi podařilo zhmotnit řetězy, které Nigelovi pevně svírají zápěstí a jsou vrostlé do zdi pod námi. Blonďáček vytřeští modré oči údivem. "Pust mě!" Zuřivě škube řetězy. "Nechce se mi! Ty jsi taky neušetřil mýho tátu!" Šeptám a po tváři mi už asi po milionté stékají slzy. "Já s tvým fotrem nemám nic společnýho! Není moje vina, že je na pravdě Boží!" Slyším náznak paniky v jeho hlase. Asi působím jako úplný psychopat, ale momentálně je mi to jedno. Používám další z natrénovaných "kouzel" a Nigelova pusa klape naprázdno. Nyní už hysterii nezakrývá. Asi nečekal, že někdo jako já bude mít už vyvinutou Schopnost. Konečně se mi taky podařilo někoho překvapit. Jen jsem trochu nedomyslela následky. Najednou mi zrudne pohled, a když znovu zaostřím, držím mezi prsty černé pírko a blonďáčkova tvář je zkřivená bolestí. Mé druhé já očividně začíná pracovat na pomalé pomstě. V zápětí se ale stav "bezvědomí" dostavuje zase… Tentokrát držím pírko i v druhé ruce. Teď začínám panikařit taky. Pomstít tátu jsem sice chtěla, ale když se proměním, tak si to vůbec neužiju, protože si pak nikdy nic nepamatuju. A navíc do mé pomsty neměla být zahrnuta smrt jakéhokoli spolužáka, takže bych asi měla rychle přestat, než dojde k nějaké tragédii. Pohnu prsty a změním skupenství řetězů zpátky na plynné. Nigel se snaží pomalu zvednout. Otáčím se a letím co nejdál od něj. Až se proměním úplně, tak alespoň bude mít nějaký čas na přípravu k boji. Podívám se na své ruce. Kůže už začíná hrubnout a šlachy se derou k povrchu. Motá se mi hlava a cítím tlak v čelistech. Najednou mi páteří projede řezavá bolest následovaná pálením kůže na krku. Instinktivně hmátnu rukou nahoru a nahmatávám řemínek od Andreye. Nepříjemné šimrání se šíří celým mým tělem. Najednou ale svět nadobro černá...
První co si uvědomuji, je strašná bolest hlavy. Chci si promnout spánky, ale najednou mi dojde, že je něco špatně. Mám totiž svázané ruce dohromady. Pomalu otevírám oči a přemýšlím, jak dlouho jsem byla "mimo" a jestli mě už zavřeli do nějaké léčebny. Zírám do stropu. Místnost, do které jsem se probudila je dost malá a rozhodně ji neznám. Pootočím hlavou do leva a můj zrak padne na hromadu nepořádku. Oblečení se zde mísí s obaly od sušenek a chipsů. Teď si uvědomím, že i odér v místnosti nevypadá na nemocniční. Kde ale teda safra jsem? Pomalu otáčím hlavu na druhou stranu. Ihned mne zaujme paprsek světla prosvítající pode dveřmi v protější stěně. Slyším zvuk tekoucí vody, ale ani to mi nepomůže blíže určit prostředí, ve kterém se nacházím. Někdo zavřel kohoutek. Tiché kroky a šustění křídel. Na zem dopadá stín a ve dveřích se objeví postava. Vzhlédnu.
"Zase ty!?!" Vyjeknu překvapením. Na prahu stojí Nigel v kraťasech a bez trička. "Neřvi! Ještě sem někdo přijde! Taky si už mohla bejt na ošetřovně! Vypadalo to, že poletíš k zemi, jako pytel hrušek." Obsah jeho sdělení mne zarazí. "No, neříkej, že jsi mě zrovna ty zachránil." Můj hlas zní značně sarkasticky. "A kdo jinej asi, ty Einsteine? Vždyť sme tam byli sami!" Drsňácky se opře o rám dveří a ruce si založí na prsou. Nevidím mu do obličeje a tak nevím, jestli je pobavený, nebo naštvaný. "A abys věděla, ty tři pera mi teda vynahradíš!" Najednou se ocitá vedle postele, na které ležím. V očích má už zase poťouchlý pohled. Posadí se na matraci a natáhne ruku mým směrem a opatrně mi prsty přejíždí po břiše. "Okamžitě toho nech, úchyláku!" Všechno ve mně už zase vře. Jeho jsem ale maximálně pobavila. Culí se od ucha k uchu a s pobavením si mě prohlíží. "Třeba by se ti to líbilo…“ Chci něco namítnout, ale to už mi, k mému překvapení, sundává provazy ze zápěstí, čímž mne teda naprosto vyvede z rovnováhy. Posadím se a přitáhnu si kolena k bradě. "Teď můžu svobodně odejít?" Dojde mi, jak nevhodná je otázka až ve chvíli, kdy ji vypustím z pusy. Nigel ukazuje zuby v úsměvu a la reklama na zubní pastu. "Jestli chceš..." Mám chuť zařvat: "Jasně že chci, ty vrahu!" Ale jeho reakce na moje chování, fakt, že mne asi zachránil před dvojitou zlomeninou křídel a jeho krásný úsměv vykonají své. Zamyslím se. On mě pozoruje a vyčkává. "V jakém jsem teď patře?" Úsměv mu z tváře mizí. "Ve druhým." "Tak já asi půjdu..." Vstávám z postele a mířím ke dveřím." "OK a na kdy plánuješ další pokus o pomstu?" Ušklíbne se. Necítím potřebu odpovídat. "Hey! Nechceš doufám jít na chodbu, že ne? Teď tam budou hlídky! Radši použij únikový východ." Významně kývne směrem k oknu. V duchu si vyčtu, jak jsem blbá a změním směr.
Když sedím na parapetu a připravuju se ke skoku, naposledy na mě promluví. "Příměří?!?" Usměju se do noci. "To si ještě rozmyslím." Pak vyskočím z okna, roztáhnu křídla a opatrně se podél zdí rozletím k oknu, které by teoreticky mělo vést do mého pokoje. Ještě se ohlédnu. Z prvního okna z leva se vyklání temná postava salutujíc mi na rozloučenou.